Michaela pochází z České republiky, ale už od roku 2008 žije a pracuje v Saúdské Arábii jako všeobecná sestra.
Během let si zde vybudovala nejen úspěšnou kariéru v National Guard Health Affairs, ale také druhý domov, kde dnes žije společně se svým synem.
Přečtěte si její inspirativní příběh o odvaze udělat velké životní rozhodnutí, profesním růstu i o tom, jaké je vychovávat dítě v zahraničí.
Michaelo, v Saúdské Arábii působíte už od roku 2008. Co vás tehdy vedlo k rozhodnutí odjet pracovat do zahraničí?
K rozhodnutí odjet do Saúdské Arábie mě vlastně přivedla moje mamka, která je také všeobecná sestra. Bylo mi tehdy 28 let, pracovala jsem na ARO oddělení v Pardubicích a ona jednoho dne přinesla domů letáček s nabídkou práce v Saúdské Arábii. Jen se na mě podívala a zeptala se, jestli bych to nechtěla zkusit.
Já jsem si tehdy řekla: proč vlastně ne? Anglicky jsem si každý den zpívala písničky, takže jsem měla pocit, že jazyk nebude až takový problém. Čím víc jsem o té možnosti přemýšlela, tím víc mi připadala jako skvělá životní příležitost. A dnes jsem opravdu ráda, že jsem se tehdy rozhodla odjet.
Celou svou kariéru jste spojila s National Guard Hospital. Začínala jste jako Staff Nurse a postupně jste se vypracovala až na Clinical Resource Nurse. Jak byste popsala svou profesní cestu?
Úplně skvěle. Na National Guard Health Affairs se mi vždy líbilo, že možnost profesního růstu má opravdu každý, kdo o něj stojí a je ochotný na sobě pracovat.
Začínala jsem jako úplně „obyčejná“ sestra u lůžka a postupně, jak přibývaly zkušenosti, znalosti i odpovědnost, přicházely další příležitosti. Všechno se vyvíjelo přirozeně a nikdy jsem neměla pocit, že bych byla nějak omezovaná.
Saúdské nemocnice fungují trochu jinak než ty české. Sestry zde mají výrazně více kompetencí a jsou mnohem samostatnější. Často právě sestra jako první pacienta vyšetří, zhodnotí jeho stav a následně informuje lékaře. Společně pak nastaví nejlepší léčebný postup. To, že je sestra tak důležitou součástí celého procesu, přináší obrovský prostor pro profesní rozvoj a zároveň velkou zodpovědnost.
Dnes pracujete jako Clinical Resource Nurse na Surgical ICU. Co tato pozice obnáší a co vás na ní nejvíce baví?
Je to náročná práce, ale zároveň nesmírně naplňující. Člověk vidí, že všechna ta léta studia, praxe a získávání zkušeností měla smysl. Největší radost mám z toho, že dnes můžu své zkušenosti předávat dál.
Moje práce spočívá především v péči o nové sestry od jejich nástupu až do chvíle, kdy jsou schopné pracovat samostatně. Jsem zodpovědná za jejich edukaci, praktické dovednosti i ověřování kompetencí. Tím ale moje role nekončí. Podílím se také na vzdělávání celého oddělení a na zavádění nových procesů v rámci organizace.
V rámci Critical Care Division mám na starosti všechny sestry, které nastupují na naše oddělení. Koordinuji například Midline Catheter Nursing Led Workshop, Critical Care Enhancement Program nebo onboarding proces pro nové ICU sestry.
A víte, co mě na té práci baví úplně nejvíc? Ty možnosti. Když máte chuť něco zlepšovat, přijít s novým projektem nebo se věnovat výzkumu, dostanete prostor i podporu. A i po tolika letech v intenzivní medicíně se pořád učím něco nového. Stále přicházejí chvíle, kdy si řeknu: „Tohle jsem vůbec nevěděla.“ A právě to mě na té práci nepřestává bavit.
Když se ohlédnete zpět na své začátky, co vás práce v zahraničí nejvíce naučila – profesně i osobně?
Profesně určitě to, že sestra může být skutečným partnerem lékaře a nemusí být jen někým, kdo plní pokyny. Mít možnost rozhodovat, přemýšlet a aktivně se podílet na péči o pacienta je obrovská zkušenost.
Osobně by to ale vydalo skoro na knihu. Život v zahraničí člověka změní způsobem, který se těžko popisuje někomu, kdo nikdy dlouhodobě nežil mimo svou zemi.
Najednou nejste v prostředí, které dobře znáte. Musíte si vybudovat vlastní zázemí, najít si své místo a často se spoléhat jen sami na sebe. Naučí vás to obrovské samostatnosti, trpělivosti i pokoře.
Pro mě byla asi největší lekcí tolerance. Poznáte lidi z celého světa, každý má jiné zvyky, kulturu nebo způsob přemýšlení. Člověk se naučí respektovat odlišnosti a zjistí, že právě to ho nejvíc obohacuje. A s tím pak přichází i větší vděčnost, láska k životu i zdravější vztah k sobě samému.
V letech 2017–2019 jste měla pracovní pauzu a pak jste se do Saúdské Arábie vrátila. Jaké to bylo?
Upřímně? Jako bych nikdy neodešla.
Po devíti letech života si tady vytvoříte druhou rodinu. Když jsem se vrátila, připadala jsem si, jako bych byla jen na delší dovolené v Česku.
Můj tehdejší šéf, ke kterému jsem se zároveň vracela, mě přivítal slovy: „No konečně.“ A přesně tak jsem se tady cítila i já.
Od roku 2020 žijete v Saúdské Arábii společně se synem. Jaké to bylo rozhodnutí a jak zvládáte skloubit práci a rodinu?
Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale věděla jsem, že mě moje práce opravdu naplňuje. V Česku bych pravděpodobně musela pracovat v podmínkách, které by mi neumožnily dělat to, co mě baví.
Nechtěla jsem, aby můj syn vyrůstal s maminkou, která chodí do práce nešťastná. Věděla jsem, že tady budu dělat práci, která mě naplňuje, a věřím, že je lepší mít spokojenou pracující maminku než maminku, která je každý den frustrovaná.
Snažíme se mít jasně nastavený režim. Přes týden pracuji, ale víkendy patří nám. Práci nechávám v práci a odpoledne i volné dny věnuji synovi.
Jaké byly vaše zkušenosti s výběrem školy a adaptací syna?
U nás je to trochu specifické, protože syn je autista. Měla jsem ale obrovské štěstí na školku v blízkosti našeho bydliště. Byli ochotní spolupracovat, přizpůsobit režim jeho potřebám a využívali i metody doporučené terapeuty.
Dodnes má učitelku, která ho zná od jeho prvního dne a bere ho téměř jako vlastního.
Myslím, že Saúdská Arábie je v tomto směru velmi otevřená. Lidé jsou zvyklí na expaty z celého světa, takže tolerance je tady opravdu velká. Nikdo se na nás zvláštně nedívá, když syn radostí poskakuje v metru nebo si nahlas opakuje názvy zastávek.
V Česku jsem bohužel často slýchala poznámky, že bych si měla dítě „zkrotit“ nebo že by mělo být potichu. Tady jsem se s podobnými reakcemi prakticky nesetkala.
Na co bylo nejtěžší si zvyknout?
Asi na to, že rodina má často hlavní slovo v rozhodování o péči o pacienta. I ve chvíli, kdy medicína už nemá mnoho dalších možností, se někdy pokračuje v léčbě na přání rodiny.
Situace se za poslední roky výrazně zlepšila, ale stále se s tím občas setkáváme. A někdy je mi líto, že lékaři nemají v těchto situacích větší rozhodovací pravomoc.
Jak vypadá váš ideální den mimo práci?
Záleží na ročním období.
V létě je to jednoznačně voda. Bazén, moře nebo cokoliv, kde se dá ochladit. Nejlépe někde, kde je i trochu zeleně.
V zimě je ale Saúdská Arábie úplně kouzelná. Teploty jsou příjemné, Rijád doslova ožije a my téměř každý víkend vyrážíme na výlety.
Nejraději máme poušť. Stan, spacáky, hvězdy nad hlavou a nekonečné duny. Syn tam má své obrovské pískoviště, kde vydrží běhat celé hodiny, dokud únavou neusne.
Na který moment jste ve svém životě nejvíc pyšná?
Určitě na rozhodnutí odjet do Saúdské Arábie. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, která jsem kdy udělala.
Jsem pyšná také na každý krok své profesní cesty a na všechno, co jsem se během let naučila.
A samozřejmě nejvíc na svého syna, který už dnes možná zná anatomii lépe než já.
Co byste vzkázala sestrám, které o práci v zahraničí přemýšlí, ale zatím váhají?
Neváhejte.
Taková zkušenost může člověku změnit život. Profesně i osobně. Poznáte nové prostředí, nové lidi, získáte zkušenosti, které byste doma možná nikdy nezískali.
A pokud tomu budete otevření, může to být jedno z nejlepších rozhodnutí, které ve svém životě uděláte.
